Řeka Maroni – bez pozlátka, za zlatem, peřejemi proti proudu.

Řeka Maroni je hraniční řekou oddělující Surinam od Francouzské Guyany. My jsme se vydali s průvodcem pirogou na tři dny do vnitrozemí poznávat místní kulturu i krásy přírody Amazonie.

Jak výlet probíhal? Už samotná domluva byla celkem dost úsměvná. Všichni mluví jen francouzsky a angličtina je trochu problém. Nicméně jsme věděli místo a čas odjezdu, cenu a co si vzít s sebou. Seznam věcí byl prostý – pláštěnku proti dešti, opalovací krém, repelent na komáry, plavky a hygienické potřeby. Výlet na tři dny, dvě noci. Jídlo a pití po dobu pobytu bylo zajištěno, nechyběl ani jejich oblíbený bílý rum s třtinovým sirupem.

Ráno byl odjezd naplánovaný na devátou hodinu. Ostatní účastníci byli připraveni, čekali ve stínu pod stromy. Batohy, které jsme za jízdy nepotřebovaly, byly uloženy pod plachtu, aby se na ně nedostala voda. Celkem nás bylo 14 dospělých a 5 dětí. Jízda po řece byla zpočátku klidná, jeli jsme podél břehu poklidnou jízdou. Náš průvodce se jmenoval „Seke“. Jako obvykle se se všemi místními znal a řekla bych, že podél řeky měl i dost příbuzných, jak už to tak chodí. Jedna velká rodina.

Čekali nás nejrůznější zastávky. Hned první z nich bylo místo, kde se vyrábí pirogy. Technologie přišla i sem, na řezání dřeva používají motorové pily, ale ruční práci tu nezapomněli. Žádné stroje a haly na výrobu tu nemají, vše se dělá venku pod palmami. Potřebnou energii jim zajišťuje diesel agregát. Po zhlédnutí výroby pirog jsme ještě navštívili jejich vesnici. Hlavním programem zřejmě bylo zpracování manioku. Byla zde celá vesnice, konkrétně ženy a děti. Někdo maniok oloupával, někdo strouhal, jiná žena jej pražila. Takový koloběh, kde zaměstnali téměř všechny. Děti z nás měly atrakci, různě se uculovali a stoupali si před fotoaparáty.

Vypadá to, jako by se tam život zastavil tak před sto lety. Domy mají prosté, nepotřebují ani zateplovat, v zimě tam rozhodně nezmrznou. Dokonce tam byl vidět i funkční plynový sporák, dalších pár rozbitých se povalovalo různě kolem domu. Člověk zároveň viděl, jak se všude povalují PET lahve, různé další odpadky či rozbité věci. Vypadá to, že opravdu nejsou zvyklí uklízet, mít kolem domu upravenou zahrádku. Co se jim hodí, používají, a až se to rozbije, tak se to různě povaluje nepotřebné po zemi.

Později ten den jsme navštívili město Apatou. Až sem se dá po souši dojet autem. Odtud již silnice jižněji nikam nevede. Další místa jsou dosažitelná jen lodí nebo letadlem. Apatou budilo dojem příjemného ospalého městečka, které jsme si prošli. Potkali jsme cestou pár dětí a místních obyvatel, zřejmě neměli nic závažnějšího na práci, než jen posedávat před svými domy. Až sem je řeka široká a ovlivňuje ji příliv a odliv, který zde dosahuje výšky do čtyř metrů.

Naše cesta pirogou pokračovala dále proti proudu řeky a teprve od tohoto místa začala být zajímavá. Řeka totiž přestala být širokou a hlubokou, vystoupili z ní balvany a doslova náš šofér musel vybírat splavná místa. Také mělo vliv to, že jsme zde byli v období sucha. Proplouvali jsme po mělké vodě, kolem vystupovali balvany, překonávaly jsme peřeje. Každý den nás čekala zastávka na oběd. Zastavili jsme u písčité pláže, kde jsme si užívali příjemnou koupel v řece a čekali, než nám připraví oběd. Veškeré jídlo jsme si vezli s sebou. A co jsme obědvali? Na jednom podnosu bylo připravené kuřecí maso nebo ryba a na druhém podnosu příloha, což byla rýže nebo kvak (to byl ten maniok). Měli jsme ještě pečivo, sýr a meloun. Nechyběla láhev bílého rumu místní výroby, čerstvá limetka, voda a Coca Cola. Dosyta jsme se najedli a mohli pokračovat v cestě. Ke cti našich průvodců musím napsat, že veškeré odpadky pečlivě uklidili. Jako bychom tu ani nebyli. A tak to má být.

První noc jsme spali v osadě Loka Loka. Zajímavé bylo to, že toto místo je v Surinamu. Kvůli pandemii jsme nemohli Surinam jako turisté navštívit, ale zdá se, že zde si život plyne bez nějakých omezení či nařízení. Také jsme se nikde nehlásili, oficiálně totiž potřebujeme víza. A jak ubytování vypadalo? Bylo to několik chatiček podél řeky, skromná umývárna a jídelna. Jídelnu jsme využili až ráno při snídani, večeře nám byla nachystána venku na terase nad řekou. Ale ještě před večeří jsme měli volno, které jsme využili ke koupeli v řece. Našli jsme si příjemné posezení v peřejích a měli to i s masáží. Voda v řece byla příjemná, měla cca 25°C. Na večeři jsem se vyzbrojila dlouhými kalhoty, kvůli komárům. A kupodivu vůbec nebylo potřeba. Ani venku ani v chatičce žádní nebyli. Výborná zpráva. Po večeři jsme navštívili místní bar. Tedy v baru nikdo nebyl, zato majitel se nacházel v sousedním obchodě. Skromný, plně vybavený mini market. Dokonce měl i chlazené pivo v lahvi. Prodával Surinamskou značku Parbo beer, láhev měla objem 0,75 l. Další alkohol byl jen bílý rum.

Ráno následovala exkurze do přidružené vesnice. Při příjezdu jsem ani nepostřehla, že tam nějaká vesnice vůbec je. Vypadalo to tam stejně jako všude jinde. Život se odehrával především u řeky. Ženy tam chodily vyprat, umýt nádobí, vykonat hygienu. Všude to bylo stejné. Muži zase obstarávali věci kolem lodí, a možná i potravu, kdo ví. A možná také nedělali vůbec nic.

Přes den jsme ještě navštívili pár osad, kde jsme se prošli, podívali se na život místních a zase raději odjeli. Nedovedu si představit život mezi nimi. Nemít žádný cíl, celý den nic nedělat. Jen se postarat o rozrůstající se rodinu. Dětí tam pobíhalo až dost. Zarazilo nás, že jsme nikde nepotkali žádná zvířata. Ať už se jedná o potulující se psy nebo kočky. Nebo slepice, kozy. Nic. Žádná domácí vajíčka, kuřecí maso. Ani nikde nebyly vidět políčka se zeleninou. Žádná rajčata, brambory, nic co mají na karibských ostrovech. Pěstují si tam něco nebo vše kupují? Maniok ano, ten tam mají všude.

Během naší jízdy jsme míjeli těžaře zlata. Ještě nikdy jsem nic takového neviděla, jen ve filmu. Znamením byl hlučný generátor a zakalená řeka, kam se zpět vracela odtékající voda z prosáté zeminy. Dokonce jsme i jednou zastavili u břehu, kde právě těžba probíhala. Šli jsme se projít a podívat se k těžební jámě. Zakázali nám fotit. Bylo to zajímavé, takový Klondike. Při zastávkách na oběd jsme na písku na pláži hledali zlaté kamínky. Třeba bychom narazili na nějaký zapomenutý zlatý valoun!

Naši druhou noc jsme strávili v osadě Belikampoe. Zde se narodil náš „Seke“. Vlastně tam snad žili jen lidi z jednoho příbuzenstva. Měl tam nějaké bratry, bratrance, matku, babičku a sestry. Vlastní rodinu prý zatím neměl. Po příjezdu jsme měli volný podvečer, tak jsme se šli vykoupat do řeky. V osadě žádné sprchy nebyly, ale nikomu to nevadilo. Záchod tu tedy byl, ale moc využívaný nebyl. Splachovalo se ručně a moc to tam nevonělo. Takže řeka byla zvolena za koupelnu. Před večeří jsme se šli s kapitánem projít po okolí. Měli tu pěkné domečky, i hezky udržované okolí. Natrefili jsme na rostoucí ananasy i trsy banánů. Jediná zvířata, která jsme potkali, byli papoušci. Nejprve menší zelený, který měl otevřenou klec a poté krásný velký červený Ara, který měl trochu pochroumané křídlo. Kousek od něj byla jeho majitelka, která se nám snažila vysvětlit, že je její a jmenuje se Tonka. Byl nádherný. Večeře se podávala venku, měli jsme tam prostřený dlouhý stůl. Hlavní chod bylo kuře Colombo s rýží. Jako dezert byly pečené banány. A rum tu tekl proudem, mnozí z nás ho vypili až dost. I spaní tu bylo jiné. Dostali jsme hamaky, které jsme si uvázali pod přístřeškem. Bylo nás tam celkem sedm, takže místa na chození tam moc nezbývalo. Naskládali jsme se tam jak sardinky. Jen jsem doufala, že nás ta konstrukce všechny udrží. Udržela.

Třetí den jsme se rozloučili s osadou Belikampoe a čekala nás již jen cesta domů. Cesta dlouhá 180 km. Jízda po proudu řeky byla mnohem rychlejší, než překonávání peřejí proti proudu. Po proudu jsme všechny úseky sjeli na piroze. To cestou tam jsme jednou museli vystoupit, kde nebezpečný úsek překonali sami, my ho přešli po souši. Záchranné vesty jsme si museli obléct jen na určité úseky, když bylo potřeba.

Vrátili jsme se plni zážitků a nahlédli jsme pod pokličku místního dění a života kolem řeky. Výlet jen doporučujeme. Video z daného výletu je možné shlédnout na YouTube: https://youtu.be/bAvRbPKYe-w