Úterý 18. února 2020, svátek má Gizela
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 18. února 2020 Gizela

Z kanceláře na jachtu - St. Pierre

14. 02. 2020 17:43:15
Dnešní den nás čeká plavba do Saint Pierre. St.Pierre je bývalé hlavní město Martiniku, které bylo zničeno výbuchem sopky Mont Pelée v roce 1902. Bylo střediskem francouzského obchodu i kultury a přezdívalo se mu „Paříž Karibiku“.

Bývaly tu krásné domy, elegantní dlážděné ulice, jezdila tu dokonce i koněspřežka. Město mělo své vlastní divadlo, i dva krásné kostely. Na pobřeží se nacházela obrovská skladiště, kde se nakládal cukr a rum, ale také dřevo. Před přístavem čekali plachetnice na svou nakládku. O městu jsem si přečetla v průvodci, historie městečka není přívětivá, a tak jsem byla zvědavá, jak to tam vypadá v současné době.

Ze zátoky Grande Anse vyplouváme dopoledne, byla jsem se po ránu protáhnout ve vodě a jako správný námořník provést ranní hygienu. Když mi kapitán řekl, že správný námořník chodí na záchod rovnou do vody, moc jsem mu nevěřila. Nebo spíš mu nechtěla věřit. Na velkou? Co vám budu vyprávět. Chce to trénink, dá se na to zvyknout. A poučka? Plavat čelem proti větru.

Vytahujeme kotvu z vody, proplouváme mezi okolními loděmi a míříme podél ostrova na sever. Po chvíli vytahujeme plachty a je z nás opět plachetnice. Za plavby míjíme hlavního města Fort-de-France, které lemuje hluboký záliv po naší pravé straně. Z dálky vidíme obchodní lodě, nákladní přístav i městskou zástavbu. U mola stojí velká „cruise ship“, tedy velká zaoceánská loď s několika tisíci turisty na palubě. Martiniku přibude pár tisíc koupěchtivých turistů po suvenýrech.

Během plavby sedím na palubě a pozoruji okolí. Létající ryby jsou stále vidět, přilákaly ptáky, kteří je loví. Doprovází nás několik terejů. Terejové nebo třeba pelikáni loví tím stylem, že do vody z výšky sletí střemhlav dolů, a pod vodou loví rybičky. Nemůžu se na tu krásu vynadívat. Někteří terejové jsou čistě hnědí, jiní mají bílé znaky. Vypadají neúnavně – sletí šipku do vody (úspěšnost lovu je nízká), poté hned pokračují v letu. Za této plavby se nám stalo, že mládě jednoho z ptáků si nám sedlo na palubu.

Ani přesně nevím, jaký druh to byl. Zkrátka přiletěl, usadil se u nás a vezl se. Vypadal trochu vyčerpaně. Nechali jsme ho odpočívat, snad později zase odlétne.

Plavba je příjemná, lehce houpavá a já zjišťuji, že mě toto pohupování uspává. Probouzím se po nějaké době zvukem motoru. Kapitán nastartoval a balí plachty. Přemýšlím o mořeplavcích, kteří v historii byli odkázáni jen na vítr, protože tehdy neměli ještě žádný motor. I několik týdnů museli čekat na příznivý vítr, aby mohli doplout na pevninu, která byla již na dohled.

Připlouváme do St. Pierre, nad kterým se tyčí vulkán Mont Pelée. Jeho vrchol je zahalen do oblak. Městečko obklopuje záliv s tmavým pískem, okolní krajina je kopcovitá a krásně zelená. Již na první pohled je vidět, že díky blízké sopce tu bývá více srážek, proto ta nádherná zeleň. V historii v zátoce kotvily desítky lodí. To vše se změnilo v jednom tragickém okamžiku, kdy došlo k výbuchu sopky. Mrak horkých plynů vtrhl do města a celé ho spálil, voda v moři se začala vařit. Zbyly jen doutnající rozvaliny. Tato tragédie se odehrála na jaře roku 1902. Sopka po letech nečinnosti ožila a vytryskl z ní proud lávy a bláta. Místní představitelé v rozhodující fázi volební kampaně ovšem rozhodli, že město se evakuovat nebude. Sopka znovu ožila a 8. května krátce před osmou hodinou ráno vybuchla. Tragédii nepřežilo více jak třicet tisíc lidí. Také téměř všechny lodě, které byly v zátoce zakotvené, začaly hořet a potopili se. Dnes je to atrakce pro potápěče, na pobřeží je několik dive center, které nabízejí ponory k vrakům. Ani naši hosté si nenechali ujít příležitost potopit se k vraku a obdivovat jeho krásu pod vodou.

S lodí kotvíme nedaleko centra, máme krásný výhled na místní kostel. Ještě odpoledne se jdeme projít. Dinghy necháváme u mola, míjíme již prázdné tržiště a míříme ke kostelu. Ve městě byli původně dva kostely, z jednoho zbyly jen rozvaliny. Druhý, který neutrpěl takové škody, byl znovu opraven.

U něho se právě nacházíme. Má svou pohnutou historii. Za kostelem se nachází zahrada se vzrostlými mangovníky, která nabízí oázu klidu. Procházíme jí a na chvilku usedáme pod vzrostlý strom do stínu. Nachází se zde i kašna, která musela být dříve krásná, ale nyní je již zarostlá a zpustlá.

Pokračujeme dál. Po hlavní ulici dojdeme zanedlouho na hradby, odkud je krásný výhled na celou zátoku. Pod námi jsou pozůstatky zdí, které místu dávají trochu ponurou atmosféru a připomínají zánik kdysi vyspělého a moderního města. Po katastrofě se hlavní město přesunulo do Fort-de-France a St. Pierre již nikdy nedorostlo do své původní krásy. Dnes je to ospalé provinční městečko a jeho tehdejší slávu si můžeme připomenout právě v místním muzeu, do kterého se jdeme podívat.

V muzeu je přísný zákaz focení, hned u vchodu jsme na to upozorněni. Vidíme zde historické fotografie města před katastrofou a pro srovnání i po výbuchu sopky. Vystavena je zde například kotva z potopené nákladní lodi nebo napůl rozžhavený zvon, který visel na jednom z místních kostelů. Výbuch sopky nepřežilo tisíce obyvatel, a při návštěvě muzea na člověka dopadá tíha oné katastrofy.

Na dobových fotografiích vidíme dámy v róbách a kloboucích, vyzařuje z nich francouzská elegance. Umíte si ale představit sebe plně oblečeni v těchto teplých krajinách? Já mám na sobě jen šaty a žabky a musím napsat, že se v místním klimatu celkem potím. Dámám z fotografií muselo být zajisté pěkné teplo a museli se také potit. Asi moc hezky nevoněli. Ale co člověk pro krásu neudělá.

Výbuch sopky údajně přežil jen jeden černoch, který se v tu dobu nalézal v místním vězení za drobnou krádež. Prostěradlem si ucpal průhled do kobky a tím si zachránil život. Údajně utrpěl popálení na různých částech těla, ale přežil. Cela se nachází nedaleko muzea, kam se vydáváme. Jsou zde vidět ještě pozůstatky divadla, ze kterého zůstaly jen základy a krásné schodiště. Díváme se na popisky a procházíme pozůstatky dříve okázalého divadla. Smutná historie.

Vydáváme se zpět na loď, slunce již pomalu zapadá. Míjíme kavárnu, kde místní pánové hrají své oblíbené domino. Dělají u toho rámus, zpočátku jsem se lekla, co se stalo. Domino patří k místnímu koloritu. Na mole potkáváme kluky, kteří chytají ryby. Kyblíček po jejich boku zatím zeje prázdnotou, snad budou mít s ubývajícím světlem i více štěstí. Slunce zapadlo za obzor, je čas se vrátit na loď, připravit večeři a krásný večer může pokračovat.

Ráno se vydáváme na tržiště, kde martiničtí obyvatelé prodávají své produkty. Nachází se tu nejrůznější druhy od klasické zeleniny (rajčata, okurky, brambory) až po exotické ovoce. Nějaké ovoce vidím poprvé, jiné jsem měla již tu čest ochutnat. Celkově vzato mám asi nejraději banány, manga a ananasy. Ale to, co jsem ochutnala doma, se nedá srovnat s chutí ovoce tu. Přeci jen ta vůně i chuť je odlišná od kupovaných potravin v Čechách, které se tam musí exportovat přes oceán. Na trhu se dají koupit i nejrůznější suvenýry, výrobky z místních surovin (marmelády, omáčky, kečupy, marinády) a hlavně koření. Mají tu balíčky čerstvé skořice, muškátový oříšek, válečky surového 100 % kakaa, kávu, a různé druhy dalšího koření. Nedaleko trhu je malá pekárna, ze které k nám doléhá příjemná vůně čerstvých baget. Jsme vlastně ve Francii a tak ani croissantu neodolám a hned si jeden kupuji. Další možností, kde se dobře a levně najíst, je jídelna, která se nachází v kryté části tržnice, v prvním patře. Spousta turistů si daného místa nevšimne, na jídlo zde chodí především místní. Já nevím jak vy, ale já mám vždy strašnou chuť všechno jídlo ochutnat. Málokdy něčemu odolám.

St. Pierre není až tak turisticky navštěvované, protože zde chybí bílé pláže. Což zapříčinil výbuch sopky v historicky krátké době. Pro většinu turistů je atraktivní bílá pláž se šikmou palmou, na které se mohou vyfotit. Ovšem skutečné poklady se skrývají jinde.

Autor: Helena Králová | pátek 14.2.2020 17:43 | karma článku: 12.57 | přečteno: 340x

Další články blogera

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - Vyplouváme

Mojí první plavbu si užívám. Před přídí nám prchají létající ryby, kolem se rozprostírá moře v nejrůznějších odstínech modré barvy. Pobřeží lemované krásnými bílými plážemi se střídá s holými útesy padajícími strmě do moře.

2.2.2020 v 14:26 | Karma článku: 19.10 | Přečteno: 617 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - přípravy vrcholí

Připadala jsem si na lodi jako ve škole. Nové věci a nové pojmy, ještě že mě kapitán nezkoušel a neznámkoval. Až s odstupem času jsem si uvědomila, jak je důležité umět ovládat loď a zachovat klidnou hlavu.

27.1.2020 v 7:54 | Karma článku: 14.33 | Přečteno: 537 | Diskuse

Helena Králová

Z kanceláře na jachtu - poprvé na lodi

Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.

17.1.2020 v 15:39 | Karma článku: 20.68 | Přečteno: 958 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Libor O. Novotný

Jeskyně Desetitisíců Buddhů

Binglingsi - u nás nepříliš známá část Číny. Cesta sem je poněkud krkolomná, nicméně Jeskyně Desetitisíců Buddhů určitě stojí za návštěvu. Nejen kvůli obřímu sedícímu Buddhovi, ale i kvůli nádherným scenériím kolem Žluté řeky.

17.2.2020 v 15:00 | Karma článku: 10.26 | Přečteno: 127 | Diskuse

Klára Žejdlová

Už zase? Jedna zbytečná smrt na Sardinii...dalo se jí zabránit?

Chtěla jsem tu psát jen o hezkých věcech, ale nemůžu. Nejde to. Nemůžu zavírat oči a dělat, že nic nevidím. Cítím to trošku jako svou povinnost. Proto, že jsem v Itálii žila, proto, že jsem vystudovaný (nepraktikující) právník...

17.2.2020 v 9:56 | Karma článku: 33.73 | Přečteno: 1854 | Diskuse

Jaroslav Holý

Americký západ – jak bývalo a možná ještě je (část první)

Už je tomu 25 let. V roce 1995 jsem strávil malém městečku Idaho Falls, blízko srdce Skalistých hor, trojvrcholu Grand Teton, pracovně téměř pět měsíců od konce března do půlky srpna.

16.2.2020 v 22:04 | Karma článku: 24.55 | Přečteno: 592 | Diskuse

Lenka Malikova

S mamkó k mořu. Díl 3: Nastal den D.

Jsme na letišti. Kufry přetížené, nezbývá než ujest. 3 kila za 10 minut. V této disciplíně jsme trénované od malička ze školních jídelen. Ven to z nás už nedostanou. Zajímavý, že 3 kila navíc v břichu nikomu nevadí.

16.2.2020 v 9:19 | Karma článku: 15.99 | Přečteno: 639 | Diskuse

Radoslav Outrata

Miluji svou práci

Je to už více jak půlroku, co jsem si začal s jinou prací a nikdy jsem si nemyslel, že se mi stane i koníčkem.

15.2.2020 v 21:27 | Karma článku: 13.09 | Přečteno: 318 | Diskuse
Počet článků 5 Celková karma 18.17 Průměrná čtenost 710

Cestovatelka, která tráví osm měsíců na lodi v Karibiku a čtyři měsíce v Čechách. Mým domovem se stala 17ti-metrová plachetnice Southern Fox.

První slečna Kateřina Zemanová přiznala po letech účast na pornovečírku

Kateřina Zemanová (26) přiznala v rozhovoru pro časopis Téma svou účast na pornovečírku. Ten se konal před sedmi lety,...

Rád Lucince barvím vlásky a starám se o ni jako o své miminko, říká Matuš

Vztah Bohuše Matuše (46) a jeho partnerky, o třicet let mladší studentky Lucie (16) vzbuzuje v posledních dvou letech...

Napřed dezinfekce, pak manželka, šokoval Tomáš z Výměny svými prioritami

Jestli se televizním divákům zdál Tomáš z Výměny manželek jako docela starostlivý otec, při závěrečném setkání obou...

RECENZE: Pád až na nula procent. Snímek Chlap na střídačku je nestydatost

Třebaže kritikovu odolnost už zocelily Špindl 2, Ženská na vrcholu, Šťastný nový rok či Příliš osobní známost,...

Sex máme se ženou několikrát denně, mobil do ložnice nesmí, říká Bieber

Justin Bieber (25) prozradil svůj recept na úspěšné manželství. Důležité prý je, najít k sobě toho pravého člověka....